Začínáme!!!
Včera večer jsem si založila vlastní blog. Ale bude se vůbec někomu líbit? Anebo se bude líbit jenom mě. Bude na něj někdo chodit a prohlížet si nové příspěvky a psát k nim své komentáře, aby mi sdělil, co si o tom myslí? Je to jen mé naivní přání, aby se to někomu líbilo? Chtěla bych sem dát vše, co mám ráda. Vše, co mi přijde alespoň troch zajímavé. Psát sem to, co mě napadne. Vyjádřit své skryté myšlenky za rouškou anonymity.
Ale co je to ta anonymita? Zřejmě strach ukázat svou tvář. Strach z toho, že tě za tvé názory bude někdo nenávidět. Je to způsob, jak něco říct. Něco co bychom normálně asi říci nedokázali. I já se za ni ráda schovávám. Je to tak lepší a pohodlnější. Ale proč vlastně? Ani sama nevím. Možná mám strach, že to co řeknu, se ostatním nebude líbit, že budou mít jiný názor. Je to strach z toho, že ten můj názor je špatný. Ale jak by mohl být špatný? Je přeci můj!
Je těžké být upřímný k ostatním a ještě těžší je být upřímný sám k sobě. Nechceme si přiznat to, co ostatní vidí na první pohled. Podle mě lžeme nejčastěji právě sami sobě. Ale proč to vlastně děláme? Asi proto, že chceme být jiní – lepší. Jenže to přeci nejde. Jsme, jací jsme a jiní už asi nebudeme.
A přeci se můžeme změnit. Ale dá to hodně práce. A to úsilí si musíme dát právě my a jedině my. Nikdo jiný to za nás udělat nemůže. Ale copak se ta snaha nakonec nevyplatí? Nestojí za to? Přeci chceme být jiní, chceme se změnit. Ale jede to vůbec? Samozřejmě že to jde! Ale nesmíme zapomenout ani na to, že i okolí z nás chce mít „někoho“ a mi se mu musíme přizpůsobit. Ale zároveň nesmíme zapomenout, kdo ve skutečnosti jsme a jací jsme a jací chceme být. Měli bychom se řídit především sami sebou – vlastními pocity, tím co cítíme uvnitř sebe. Přeci rozeznáme, co je pro nás dobré a co ne. Člověk by se měl naučit říkat to jednoduché slůvko ne.