Dnes a dříve
Všimli jste si někdo, kde vlastně žijeme? Spousta lidí z nás žije v „Krabicích“ neboli „Králíkárnách,“ které lidi pojmenovali jako paneláky, ale vždyť jsou to jen kvádry různých velikostí a rozměrů a v nich žije spousta nemačkaných lidí. Pěkně jeden vedle druhého. Ano každý tam má svůj prostor a někdo i pěkně zařízený a útulný, ale přesto slyší hádky sousedu za zdí nebo štěkot psa vycházející od stropu. Občas se stane, že z toho stropu něco i vyteče, když se jim porouchá pračka. Všichni tam vědí o všech a všechno. Provalí se tam každá drobnost, každý si kouká do talíře a člověk má jen málo možností něco skrývat.
Když se člověk podívá na historická města jako je třeba Krumlov, kde jsme nedávno strávila krásné odpoledne, tak je to úplně něco jiného. Krásné honosné domy všelijak nazdobené a malované. Každý je jedinečný a liší se mnoha věcmi ne jen barvou a popisným číslem, či přesnou polohou.
Městské domy byly všelijak vyzdobeny a každý majitel na něj byl po právu hrdý. Neznám jediného člověka, který by si s pýchou stoupl před panelák, v kterém žije, a ukazoval ho ostatním, jak je krásný a chlubil se, kde žije.
A tyto velké změny se neodehráli jen ve městech, ale i na vesnicích. Dřív lidé stavěli velké statky, kde žilo pohromadě několik generací a ještě nespočet kusů zvířat. Dnes se staví malé a útulné domečky se zahrádkou. U domu nejčastěji najdete jen psa anebo kočku. Málo u kterého z nich objevíte slepice nebo jiná užitková zvířata. Všechna zvířata se chovají ve velkém a to samé platí o pěstování zeleniny. U většiny domečků se objeví malá zahrádka a pár ovocných stromů, ale jsou i takové domy, kde najdete jen trávník a okrasnou zeleň.
Vše se měnní a modernizuje. Jen nevím, zda je to dobře. Lidé stavějí mrakodrapy a velká bohatá města, ale většinou na okraji, o kterém se nemluví, najdeme ty nejchudší. Místa, kde žijí, ti kterým nezbylo nic a jen málo kdo si jich všimne, protože v záplavě těch všech lidí je nikdo nevidí. (Anebo nechce vidět?)
Dnes lidé žijí vedle sebe, aniž by se znali anebo se snad alespoň pozdravili. Dříve se zdravil každý kolemjdoucí, ale dnes to ani nejde, vždyť bychom nedělali nic jiného. Každý den tak míjíme spoustu zajímavých lidí a ani o tom nevíme. Nevíme, co dělají nebo kam jdou. Hledíme jen dopředu a míříme si sami za svým cílem, aniž by nás zajímal úmysl někoho jiného, kolem nás. Občas s někým náhodně prohodíme pár slov, ale jakmile ho spustíme z očí, zapomínáme na něj a jdeme opět bezhlavě dál. Není to škoda?